Kronika gernické farnosti a její filiálek byla započata v roce 1853 prvním farářem Františkem Unzeitigem. Jeho pokračovateli jsou do dnešních dnů kněží a občas místní učitelé. Záznamy byly psány v různých jazycích: německy, latinsky, maďarsky, česky i rumunsky. K doplnění některých údajů a událostí jsme použili i jiné dokumenty z farního archivu. Zveřejňujeme jen informace, které mají souvislost s náboženským a duchovním životem kolonizované české komunity.
Překlady: P. Veniamin Palie - farář, Josef Bouda - místní učitel
Stylistická úprava: Petr Skořepa - učitel z ČR
Poslední české a německé rodiny z Bohemie (dnešní Česká republika) přišly do Gerníku roku 1828. Počátky římsko-katolické farnosti v Gerníku však z právního hlediska začínají až v roce 1850.
Mezi léty 1828-1850 římsko-katoličtí věřící z dnešních českých vesnic Gerník, Svatá Helena a Bigr spadali pod 14. ilirsko-banátský pohraniční okruh. Duchovní správu zajišťovala římsko-katolická farnost v Nové Moldavě. V téže době věřící z Rovenska náleželi pod 13. rumunsko-banátský pohraniční okruh, byli tedy podřízeni jiné farnosti.
V roce 1828 bylo stanoveno vojenskými úřady, aby se kolonie Garnic (Poljana Granica) a vedlejší Poljana Revky (v některých rukopisech Reoky) staly farním střediskem. A to proto, že Gerník byl největší českou kolonií a nacházel se relativně uprostřed ostatních českých vesnic. V té době však nemohlo dojít ke k stavbě kostela a farní budovy, protože kolonisté byli chudí, navíc jim nebyla poskytnuta slíbená finanční podpora od císařského dvora ve Vídni.
V letech 1828-1852 gerničtí věřící vykonávali své náboženské obřady v modlitebně, která byla upravena v obecním domě. Tam se taky odbývalo školní vyučování, bydlel zde i místní učitel. Modlitby, nedělní bohoslužby i pohřby byly vedeny místními věřícími, kteří nosili čestný titul „modliče“. Pro udělení svátosti křtu nebo svátosti manželství věřící museli povozem do Nové Moldavy.
Od roku 1847 byla vedena řada jednání mezi římsko-katolickým biskupstvím v Čenádu-Temešváru, zastoupeným jeho excelencí biskupem Lenovicsem, vídeňským císařským dvorem, představeným jeho excelencí kancléřem Latourem, banátským pohraničním plukem v čele s plukovníkem Floriánem de Machio a pražským arcibiskupstvím.
Výsledkem těchto jednání byl vznik římsko-katolické farnosti v Gerníku dne 12. června 1850, což potvrzoval biskupský dekret č. 1626/1850. Jiným biskupským dekretem č. 1039/1851 byl dne 5. května jmenován misionář František Unzeitig z pražského arcibiskupství správcem této farnosti. Tyto dva dekrety byly podepsány generálním vikářem čenádsko-temešvárské diecéze Ignatiem Fabrym.
Franciscus - Constantinus Unzeitig, první gernický farář, se narodil v Trübau (Česká Třebová) v Čechách. Otec Laurenz, byl německého původu, matka byla Češka. Poté, co vystudoval filozofickou a teologickou fakultu na Královském institutu v Praze, byl roku 1834 vysvěcen na kněze. Po vysvěcení vykonával několik kněžských a administrativních funkcí v Čechách, na Moravě a v Rakousku. V létě roku 1850 se nabídl své sužby jako misionář pro Čechy z Banátu a vydal se do neznámých krajin. Po dlouhé cestě z Prahy, přes Vídeň, Temešvár, Belou Crkvu, Oravici a Novou Moldavu, dorazil do Gerníku. Cestou ještě obdržel různé jurisdikční a jmenovací dekrety a složil kněžské a administrativní přísahy. V Gerníku byl dne 22. června 1851byl přivítán „s jásotem a slzami v očích od věřících, kteří se po 24 let cítili jako sirotci“.
V Gerníku zastával řadu funkcí, některé i současně. Byl farářem, učitelem, čestným děkanem, obecním notářem (starosta), vojenským kapitánem, čestným arciděkanem, konzistorním radou temešvárského biskupství, císařským radou…
Staral se o kulturní i náboženskou výchovu věřících. Také pečoval o ekonomicko-administrativní rozvoj svěřených vesnic, a to bez ohledu na náboženství nebo národnost obyvatel.
1. října 1873 předal odchodem do důchodu těžké břemeno svému nástupci Bernardu Špačkovi. Sám ale zůstal v Gerníku a podporoval nového misionáře.
„Dne 23. dubna 1887, v 80. roku svého života a 53. roku v kněžské službě, se vrátil k Bohu a Pánu svého života, aby dostal zasloužený odpočinek za svou práci“. Byl pohřben na gernickém farním hřbitově, na poslední cestě ho doprovázeli věřící ze všech vesnic a také mnoho osobností té doby.
Nově založená gernická farnost zaujímala širokou oblast a spojovala římsko- katolické věřící z následujících vesnic:
- Gerník, obydlen 564 českými a několika německými dušemi v 89 domech.
- Berzáska, vzdálená čtyři a ½ hodiny jízdy koňským povozem; s 47 římsko-katolickými Němci a Maďary, žijícími v sousedství 1155 věřících pravoslavného vyznání.
- Bígr, vzdálený 9 hodin jízdy, s 225 římsko-katolickými Čechy v 29 domech a 7 Čechy protestantského vyznání.
- Drenkova, ve vzdálenosti čtyři a ½ hodiny jízdy, s 13 francouzskými a italskými námořníky katolického vyznání, a taky s3 pravoslavnými věřícími.
- Dolní Liupkova (dnes Liubcova), ve vzdálenosti 3 hodin, kde žili 3 maďarští katolíci společně s 933 pravoslavnými Srby.
- Horní Liupkova (dnes Gornea), ve vzdálenosti 2 a ½ hodiny, kde žili 4 katolíci společně s 684 pravoslavnými Srby.
- Sikovitza (dnes Sichevita), vzdálená 2 hodiny, kde žilo 5 katolíků a 1370 pravoslavných věřících.
- Svatá Helena, vzdálená 5 hodin, se 164 českými katolíky v 45 domech a 149 českými protestanty.
- Ravenska, vzdálená 7 hodin, s 206 katolickými Čechy žijícími v 28 domácnostech a se 7 protestanty.
Gernická farnost sčítala v roce 1851 v devíti vesnicích, 1231 římsko-katolických věřících, kteří žili v 197 domech. První farář František Unzeitig po svém příchodu, zaevidoval všechny věřící v českých osadách a popsal příchod a vývoj českých kolonií v Banátu.
Uvádíme krátký chronologický výpis:
1851, 28. října, byla schválena výstavba modlitebny ve filiálce Svatá Helena. Tato měla 4 sáhy délku, 3 sáhy šířku a 2 výšku. Oltář byl zasvěcen sv. Heleně a požehnán v následujícím roce na svátek sv. Václava.
1852, se vystavěla kaple ve středu vesnice Gerník. Tato měla 3,5 sáhu délky, 3 sáhy šířky a 2 výšky. Ukrývá kamennou sochu sv. Jana Nepomuckého, patrona vesnice.
1855, 30. března, díky dobrotivosti pražského kardinála Bedřicha Josefa Schwarzenberga jsou odpustky udělované v pražské katedrále ctitelům relikvií sv. Jana Nepomuckého poskytnuty ve svátek tohoto světce i věřícím gernické farnosti. Dále je gernickému kostelu věnován relikviář.
1856, 26. září, je položen základní kámen farního kostela v Gerníku. Výstavba byla schválena biskupským dekretem č. 2045/1856 na počest sv. Jana Nepomuckého.
1857, 10. května, je započata stavba farního úřadu, bude probíhat současně se stavbou kostela.
1857, 14. června, je převzat relikviář sv. Jana Nepomuckého, který obsahuje kost ze žebra světce, položenou ve zlatém poháru zdobeném perlami. Relikviář je ovázán růžovou stuhou, na které je jméno světce a pečeť pražského kardinála Bedřicha Josefa Schwarzenberga.
1957, 4. července, první návštěva biskupa Alexandera Csajagyho z čenad-temešvárského biskupství v nově vytvořené farnosti. Přitom byla udělena dětem a mládeži svátost biřmování. Také bylo podepsáno několik dohod mezi farností a vojenským pohraničním regimentem, zastoupeném plukovníkem Giorgievici. Podle těchto dohod byla farnost s filiálkami) obdařena finančními prostředky a pozemky od vojenské správy i od věřících. Prostředky byly určeny k údržbě budoucích kostelů, farního úřadu i pro farního kněze.
1858, 16. října, je požehnána nově vystavěná farní budova. Farář se stěhuje z malé místnosti v obecním domě do nového farního úřadu. Tam již vítá vzácné hosty, kteří přišli při příležitosti vysvěcení kostela.
1858, 17. října, v neděli na sv. Havla je vysvěcen farní kostel. Je zasvěcen sv. Janu Nepomuckému, patronu vesnice. Jeho excelence Alexandr čenad-temešvárský biskup udělil prvnímu gernickému faráři pravomoc sloužit slavnostní mši svatou. Farář kázal věřícím německy a česky, byl pozdraven množstvím věřících, kteří přišli na bohoslužbu. Věřící z Gerníku i ti, co přišli na mši z filiálek, projevovali nesmírnou radost.
Do výstavby kostela farního domu se zapojili jak gerníčti věřící, tak ti z filiálek. Vozili vozy hlínu z údolí Rovenska a kámen z údolí Siryny, aby zavezli místo určené k výstavbě kostela, neboť toto místo bylo na pokraji hluboké strže. Zavezený prostor měří 3 až 10 metrů do výšky.
Pro výstavbu obou kamenných budov byli najati zedníci od pohraničního okruhu. Taky rumunští obyvatelé ze Gornei a Sikovice dováželi vozy písek potřebný ke stavbě.
Hlavní oltář (jediný v té době), byl přemístěn z kostela městečka Deta a byl zhotoven na umělecké škole ve Vídni.
Na okrajích oltáře drží stráž dva němečtí princové, sv. Leopold a sv. Sigismund. Hagiografická symbolika odpovídá sv. Václavovi, knížeti a zakladateli českého státu a ochránci českého křesťanství. Oltářní obraz, olej na plátně, představuje sv. Jana Nepomuckého, patrona kostela a farnosti.
Na boku oltáře jsou vystavěny dva relikviáře s výklenkem: jeden představuje Matku Páně a obsahuje pozůstatky mučedníků Fausta, Constantina, Manssueta a Severa) a druhý sv. Josefa s pozůstatky mučedníků Fidelia, Prudentia a sv. Venerandy. Na kůr byly umístěny varhany.
Na dlažbu byly použity cihly od firmy Kratochvil z Liubkové. Tytéž byly použity i na klenutý strop kostela. Střecha byla šindelová. Náklady na stavbu kostela a fary byly zaplaceny císařskou pokladnou a čítaly 12 650 rakouských florinů (zlatých).
1867, na pokyn prvního faráře Unzeitiga byl položen základní kámen kostela v Schnellersruhe (dnešní Bígr). Až do výstavby kostela byla v bigerském obecním domě modlitebna 3 sáhy dlouhá, 3 široká a 1, 5 sáhu vysoká. Byla zasvěcena sv. Václavu. Stavba nového kostela byla dokončena v roce 1877, vysvěcení proběhlo následujícího roku.
1872, je zrušen rakouský pohraniční okruh, a tak oblast gernické farnosti přešla pod správu maďarského králoství. Oficiální jazyk se mění z němčiny na maďarštinu. Mužům z Gerníku, Bígru, Svaté Heleny a Rovenska, kteří měli status placených pohraničářů, byla nabídnuta práce v dolech v Cozla, Nové Moldavě a Anině. Obyvatelé Gerníku a Ravenska na tuto nabídku opožděně přistoupili. To vedlo k snížení ekonomické i morální úrovně těchto komunit.
1872, 26. července, na den sv. Anny, byl vysvěcen kostel v Berzásce, který byl zasvěcen Narození Panny Marie (8. září). Nový chrám byl vystavěn úsilím věřících a s pomocí dobrodinců stál 4 500 rakouských florinů, ze kterých 1000 činil dar temešvárského biskupa Alexandra Bonnacze.
1873, 1. října, přichází do farnosti druhý farář, Bertrand Špaček, který s podporou prvního faráře Unzeitigem (již v důchodu) reorganizuje kulturní, duchovní, ale i ekonomický rozvoj gernické farnosti.
1875, je funkce obecního notáře (starosty) převedena z církevní správy (od faráře) pod správu královskou. Až do vystavení budovy notářského úřadu v Gerníku byla vesnice přiřazena pod notářskou správu z Berzásky. Toto přispělo k morálnímu úpadku gernické farnosti.
1879, začal se budovat římsko-katolický kostel ve Svaté Heleně, a to díky úsilí faráře Špačka a ochoty věřících. Kostel byl vysvěcen následujícího roku.
1886, v důsledku dekretu č. 22350/1886 vydaného ministerstvem financí a č. 88322/1886 vydaného ministerstvem zemědělství mění gernická farnost svůj rozpočet. Věřící se musí začít starat o údržbu kostelů i farního majetku. Toto rozhodnutí přineslo nová nedorozumění mezi gernickými věřícími a věřícími z filiálek.
1898, 1. ledna, je filiálka ve Svaté Heleně na žádost věřících a dle biskupského dekretu č. 3025/1897 přesunuta pod správu novomoldavské farnosti.
Za 74 let existence, od svého založení až do roku 1900, Gerník jest uváděn pod více názvy: Poljana Granica a Poljana Revky (Reoky), Gerník, Vaacerov, Weitzenried, Weiczenried, Szörénybuzas. Také další vesnice spadající pod gernickou farnost měnily své názvy:
Berzasca-Bersaska-Berzáska;
Bigăr-Schnellersruhe a Pojana Schoy- Bigr;
Cozla-Kozlatelep;
Drencova-Drenkova;
Gornea-Gornijljupkova-Gornya Lyupkova- Felsöljupková-(Liupkova de sus) ;
Liubcova-Dolnijljupkova- Dolnya-Lyupkova-Alsóljupkova-(Liupcova de jos) ;
Sicheviţa-Szikovicze-Szikevicza;
Ravensca-Rovensko-Ravenszka-Almásrona.
Začátkem XX. století byly uvedeny tyto údaje o věřících gernické římsko-katolické farnosti:
| Údaje | Císařské sčítání | Statistika prvního faráře | Biskubské evidence |
| V roku | 1830 | 1852 | 1899 |
| Gerník | 469 | 564 | 1285 |
| Berzáska | 12 | 47 | 485 |
| Bígr | 266 | 225 | 304 |
| Cozla | |||
| Drencova | 13 | 14 | |
| Gornea | 4 | 2 | |
| Liubcova | 3 | 3 | 25 |
| Sv. Helena | 184 | 164 | 352 |
| Sichevita | 2 | 5 | 26 |
| Ravenska | 237 | 206 | 435 |
| Celkem | 1170 | 1231 | 2928 |
| Pokřtěných mezi 1850-1899 | 4.270 římsko-katolických věřících |
| Zemřelých mezi 1850-1899 | 2.331 římsko-katolických věřících |
Ze statistik vyplývá, že římsko-katoličtí věřící z Gerníku, Bigru, Sv. Heleny a Ravenska, byli většinou Češi, menší část byli Němci pocházející z Čech (Bohemie). V ostatních vesnicích byli katoličtí věřící různé národnosti: německé, maďarské, francouzské, italské. Sousedili s většinovým obyvatelstvem srbského pravoslavného vyznání.
V českých vesnicích byli obyvatelé většinou zemědělci. Až do zrušení Vojenské hranice roku 1872 byli zaregistrováni u pohraničního pluku. Po tomto roce jsou mnozí vedeni jako horníci v dolech v Nové Moldavě a Cozla. Někteří byli také drobní řemeslníci: kováři, truhláři, koláři, bednáři, ševci a krejčí. Římsko-katoličtí věřící z ostatních vesnic mají uvedena následující zaměstnání: důstojníci a pohraniční vojáci, horničtí mistři, obchodníci a někteří obecní funkcionáři.